Ahoj, jmenuji se Roman. Roman, kterého možná někdo znáte ze školení, někdo možná byl mým klientem a někdo mě nezná. Každopádně bych vám rád pověděl svoji story, jaký to je se přestěhovat za velkou louži. Do města, kde Carrie chodí věčně perfektně učesaná, všichni vypadají krásně, přátelé chodí každý den si povidat na stejné místo jako PŘÁTELÉ a všechno je to tady tak krásný a jednoduchý. Přesně! Jako v televizi!
Je asi v mém věku. Vlasy má přesně jako já, když jsem byl v pubertě a na učilišti měl potřebu vyzkoušet všechny barvy světa. Paní nebo slečna mistrová. Nebo duhová víla? Postavila se před nás, podala mi moji učebnici o váze 10,5 kila a otevřela si svoji. Byl jsem pln očekávání a upřímně se zajímal o to, co se dozvím a čekal na přednášku. Naučený ze svého minulého povolání školitele, kde si firma zakládá na přesných znalostech, prezentačních dovednostech a skvělé komunikaci s klienty jsem myslel, že přijde něco podobného. Opak byl ale pravdou a najednou jsem se ocitl ve čtenářském kroužku. Ona to čte! Ona čte o tvarech obličeje. To, co mám ve své učebnici napsáno, mi tu předčítá jako malému klukovi pohádku. Občas prohodí nějaké to frázové sloveso, ale tomu ještě stejně nerozumím, takže se neobtěžuji ani zvedat hlavu od kadeřnické bible. Čte to jako superman. Prolétli jsme asi 30 stran takovou rychlostí, že se mi při jejich obracení průvanem nadzvedávala ofina. No představa, že tu budu sedávat a trávit odpoledne čas tím, že mi ta pávice bude předčítat, je šílená. Naštěstí látku, kterou jsem já školil jeden den, zvládla s přehledem za 30 minut. V průběhu třiceti minut jsem si stihl prohlédnout všechny své spolužáky v mrazáku, alias perfektně vychlazené místnosti. Přesně tu se mnou jsou čtyři. A jelikož jsem stará Kelišová, tak mě o nich zajímá úplně vše. Jedno vím ale už podle jejich dotazů a prohlížení si hřebene, jako by šlo o archeologický nález.
Mým prvním zkoumaným objektem byl Tom. Tom je z Brazílie, žil v Irsku, tam potkal manžela, se kterým se přestěhoval do NY, kde se chtěl se stát kadeřníkem. Každý den pracoval v salonu jako hairstylist (umýval a foukal vlasy). To znamená, že pracoval taky načerno. Nikdo bez licence nesmí na vlasy nikomu ani sáhnout. Kdybyste chtěli takhle začít pracovat, moc se bát nemusíte, protože celá odpovědnost jde na majitele salonu a ne na vás. V případě, že přijde kontrola do salonu, pokutu platí on. Tom je strašně fajn. Snaží se komunikovat a dozvědět se něco o mně (jedna Keliška by ve třídě snad stačila, ne?). Vlasy držel v ruce celkem pětkrát za život. A taky k nim tak přistupoval. Držel je jako vzácnost, s neohrabaností malého dítěte. Ale pro řemeslo je velmi zapálenej. Šprt!
Jessica (18) pochází z Louisiany. Vlasy zná jenom svoje, ale je neskutečně našprtaná. Vždy je všude první a myslím, že neznám nikoho, kdo by byl tak přesný a i přísný jako ona. Její píle je neskutečná. A pro mě až otravná. Když se mě zeptala, jestli jsem udělal domácí úkol, tak jsem se od srdce zasmál s výrazem: ,,JÁ? Miláčku já nemám čas dělat úkoly, ani ve škole jsem nebyl největší šprt a nepsal je.“ Zpražila mě takovým pohledem, že mě píchlo snad i u srdce. Spustila 5 minutovej monolog o přesnosti a studiu. Zbytek nevím, protože jsem byl už myšlenkami úplně jinde. Někde mezi středou a dubnem mé budoucnosti. Její sen je typický pro holku z Louisiany. Za rok mít svatbu, postavit dům, zplodit syna, zasadit strom atd. V domě mít salon, 3 koně, dva psy a pět koček. Je jí 18 let a pochlubila se mi, že příští rok má svatbu a tak za dva roky bude mít první dítě a budou spolu žít tam mezi poli. Její nejoblíbenější účes je český maturitní drdol à la 90. léta. Poučení pro mě, lidem z Louisiany není moc dobře rozumět. Trochu nevýhoda pro mě, protože mi udělala díru do hlavy už po půl hodině.
Posledním je transgender Natasha z Bronxu. Strašně hodná dívka, která nejen že nikdy neviděla vlasy, ale ani hřeben. Jediné o co se kdy starala, je její paruka. Nemluví. A myslím, že celý život, podle jejích pohybů, je v módu slow motion.
Po teoretické části, dá-li se to tak nazvat, přišla znovu část praktická… Jelikož mistrová neměla nápad, co bychom mohli dělat, protože u umělé hlavy se dá těžko zkoušet dnešní probrané téma (tvary tváře) a tak nám dala na výběr. Já se zdržuji hlasování a čekám, s čím přijdou moji spolužáci. Oni však okamžitě pálí nápady. Myslím, že si všichni, teda kromě slimáka Natashy (která jede spíš na rohypnolu), něco šlehli, protože jejich radost a natěšenost jsem naposledy viděl u dětí před zmrzlinovým boxem v cukrárně. No a co myslíte, že se šlo dělat?
FOUKANÁ! Mě trefí! Ať mi dají taky ten matroš, protože já jsem před zhroucením. Rezignuju a to je teprve pondělí!
Co budu dělat zítra? Učit se skládat ručníky?
Romana můžete sledovat na jeho instagramu @newromanyork
Photo by Roman Šnajdrvint, cover photo by Caleb Angel on Unsplash