Říká se, že pokud chcteš Boha pobavit, řekněte mu o svých plánech. Určitě to znáte na vlastní kůži, něco si vysníte a ono to pak nejde úplně podle plánu, ale ne vždy je ta nová cesta horší… Romana jsme před Vánoci nechali v New Yorku, jak se vysvobodil ze spár „učiliště“. Kam ho asi osud zavál dnes?
Ahoj všem,
tak, tento článek bude trochu jiný než předešlé, které jste zatím četli. Za dobu mého odmlčení se stala spousta věcí a já vlastně ani nevím, odkud začít. Nedokážu vám ani říci, jestli se u tohoto článku nasmějete, ale pokusím se nebýt moc dramatický.
Po všech peripetiích jsem se v půlce prosince vrátil do ČR, abych obarvil všechny své věrné klientky, a taky jsem nechtěl být na Vánoce sám v New Yorku. Film Sám doma v NY mám sice rád, ale že bych si to musel zažít, to zase ne. Vrátil jsem se tedy, byl na Vánoce s rodiči a společně jsme si nadělili dovolenou v Mexiku. Jezdím s nimi každý rok někam, a to hlavně ze dvou důvodů. Za prvé jim dělám průvodce, jelikož nemluví žádným jazykem. Teda, česky samozřejmě umí, nejsem z hluchoněmé rodiny! A taky proto, že mám se svými rodiči úžasný vztah a užívám si jich, co můžu, dokud je na světě mám. Dovolená vycházela na únor, tak jsem se rozhodl, že měsíc zůstanu v České republice. Pouze v případě, že se mi ozvou z L’Oréalu a pozvou mě na pohovor, se v NY otočím.
Když se trochu vrátím v čase, tak jsem ještě před odletem absolvoval čtyři pohovory. Teď jsem tedy čekal na další, ale do dnešního dne mi nějak zapomněli odpovědět, takže to bohužel vnímám jako slepou uličku. Vše se asi prostě děje tak, jak má. O pohovorech bych ostatně mohl napsat celý článek, protože některé stály opravdu za zmínku. Například na konci pohovoru s člověkem, se kterým se vidíte poprvé, je nutností se objímat a loučit, jako bychom spolu chodili na základku a zpívali společně ve sboru. Nebo že z pohovoru je pro zaměstnavatele nejzajímavější, že jste dělali zpěv, jógu, že umíte péct… Američani to mají rádi, kdybyste náhodou měli chuť si tam švihnout pohovor (Zmíněné aktivity jsem si nevymyslel! Perfektně peču v pozici bojovníka a u toho zpívám mantru ve třech oktávách!).
Ale zase zpátky v čase (ano, navíc jsem ještě básník). Ze „svobodné země“ se doposud nikdo neozval, a tak jsem zatím pracoval v Čechách, odpočítával dny do dovolené a počítal s tím, že po Mexiku hned letím zpátky. Bydlení jsem vyřešil díky svým kamarádkám, za což jim tímto moc děkuji. Měl jsem tu kde složit hlavu a občas zajel k rodičům na víkend. Do mé rodné hroudy, ze které jsem před 13ti lety vystřelil rychlostí blesku do Prahy.
No a hlavní zápletka je tady! Dva dny před mými narozeninami (třicátými… už podruhé), jsem přijel k rodičům a jako skoro každý mladý člověk jsem vyzkoušel takovou tu seznamku v telefonu, která vám ukáže, kdo je v okolí a případně vás někam pozve. A jelikož tu nebydlím, tak jsem se stal čerstvým a zajímavým (si tedy věřím:)) masem v oblasti, kde už se všichni znají. A přesto, že jsem vybíravý vodnář, jsem si vybral a usoudil, že jedním pozváním na večeři nic nezkazím. Jsem dlouho sám, nikde jsem nebyl, v Americe je to hodně jen o sexu a já přece jen tíhnu k tomu vážnýmu vztahu, tak proč bych si nezašel na nezávaznou večeři, ne?
Najednou vidím, jak píšu: „OK, v sedm budu v Pardubicích“. Mezitím jsem ještě musel odvézt svoji 80letou tetičku do nemocnice, protože upadla a podle mého tatínka to měla jistojistě jen naražený (Celý život jsem mu věřil a bral ho v podstatě za polodoktora, takže má pravdu! Vždy, když mi něco bylo, naprosto přesně věděl, že to není nic vážného). No… Má zlomenou ruku a vykloubený rameno (budu ještě muset trochu přehodnotit mínění o jeho lékařských schopnostech). S mírným zpožděním jsem přijel do Pardubic na „RANDE“ a čekal v autě. Neměl jsem čas na sprchu, nagelovat si kštici, oholit se… Prostě jsem tam přijel jako bych právě uběhl maraton a slovo hřeben chybělo v mém slovníku. A bylo mi to fuk. Jdu jenom na večeři. Zpříjemním si večer, vrátím se k našim a v neděli šupajdim zpátky do Prahy, pak ta dovolená, atd.
Jak teď popsat co se stalo… Přišel a sedl si ke mně do auta. A mně hlavou jen prolítlo: „Dop****e, moje vlasy, deodorant, parfém, co mám vlastně na sobě?“ Z páteční večeře jsem se vrátil v sobotu na oběd. Nic nebylo, jestli vás napadají nestoudnosti.:) Celé to bylo jednoduše dokonalé.
Dnes je 5. března a jsem zamilovanej, jako nikdy. Jsme spolu každý den a nemůžu myslet na nic jiného. Já měl za to, že se to děje jen ve filmech od Steelový nebo Rosamundy, ale tohle je až neuvěřitelně skutečné. Ve chvíli, kdy se vám to hodí nejméně, potkáte někoho, kdo vám obrátí život na ruby. Věty typu: život umí kartami pořádně zamíchat, jsem nikdy nebral vážně. Proč taky? Mně se takové věci nedějí, jasně vím co chci a tvrdě si za tím jdu. Umím říkat „NE“ a vůbec, všechno bude tak jak JÁ chci…
Co je víc? Žít si svůj sen. SÁM? Nebo ho mít s kým sdílet?
Být v úžasném městě splněných snů nebo zažívat lásku?
Tak, teď budu v Praze a na 12. 4. od 9 hodin připravuji seminář s úžasnou psycholožkou Martou Boučkovou na téma: KADEŘNÍK = PSYCHOLOG! Pro více informací navštivte moje stránky: www.snajdrvint.cz
Moji milí čtenáři… Asi vám teď nebudu mít z velkoměsta možnost psát nic, co by vás zajímalo. Mrzí mě, že zatím přicházím o možnost informovat vás o životě kadeřníka v New Yorku a snad na mě nezanevřete. Omlouvám se, ale jsem zkrátka zamilovanej.
Já si vybral, co chci žít…
Romana můžete sledovat na jeho instagramu @newromanyork
Photo by Roman Šnajdrvint, cover photo by Jay Dantinne on Unsplash
