Dostane se dnes Roman ze spárů foukané? Jak mu asi jde trénování perfketního střihu mikáda a co se stalo za poslední týden? To všechno se dozvíte v dnešním dílu!
Ahoj, jmenuji se Roman. Roman, kterého možná někdo znáte ze školení, někdo možná byl mým klientem a někdo mě nezná. Každopádně bych vám rád pověděl svoji story, jaký to je se přestěhovat za velkou louži. Do města, kde Carrie chodí věčně perfektně učesaná, všichni vypadají krásně, přátelé chodí každý den si povidat na stejné místo jako PŘÁTELÉ a všechno je to tady tak krásný a jednoduchý. Přesně! Jako v televizi!
Čtvrtek a pátek už probíhaly stejně. Jenom s jedním zásadním rozdílem, že už jsem nemusel foukat a bylo mi dovoleno dělat si, co chci. Mistr už prokoukl, že něco nehraje a že už jsem asi někdy v životě opravdu v ruce hřeben držel. Bingo! Uleví mi! Nejdřív se na mě podíval a řekl mi, že jsem opravdu chudák, že si umí představit, jaké to pro mě musí být, ale že to prostě musím vydržet. Proboha, to je zlatej člověk. Chápe mě! Má se mnou slitování! Já se snad zblázním radostí! Teď mi dá pohov a třeba mě i pustí domů. A pak… Usmíval jsem se, ale jenom chvíli. „Tak pojď se mnou, něco Ti ukážu, ať tady nemusíš trpět.“ Vybídl mě mistr a já ho s nadějí následoval. Po cestě bere do ruky šroubovák. Šroubovák?: TVL, oni snad ze mne chtějí udělat i automechanika nebo co! Vcházíme do malého skládku, kde je asi milion stojanů na střihání hlav. Mistr se opět usmívá, tentokrát ale ještě víc a povídá: „Vidíš ty povolený šroubky na těch stojanech? Tak je prosím utáhni.“ A s tím odešel. Hm, začínám si myslet, že mě na této škole doslova milujou. Co jsem komu udělal? Já musel v minulým životě sekat hlavy na potkání pro pobavení. Kde je moje skvělá karma? Prej karma je zdarma! No tak já si ji teda vyžírám. No nic, jdu na to. Když dotáhnu poslední šroubek na posledním stojanu, jsem vytrénovanej tak, že moje ruka připomíná rychlostí elektrickou vrtačku. Škoda jen, že budu mít asi zánět šlach v předloktí. Konečně je ale čas vrátit se k umělé hlavě. Na ní si různě motám vlasy (převážně ve směru utahování), zkouším pokládanou vlnu, protože to není úplně můj šálek kávy a v hlavě mám úplně vymeteno.
Na teoretické části jsem pak jen tak koukal někam do dáli, úplně mimo, propisku držel jako šroubovák a začínal se bát o svou kulturu stravování, protože odedneška tak budu možná držet i lžíci. Test, ozvalo se místností. Co?! Jakej zase test? Co je tohle za peklo? Začínám mít pocit, že mě ošlehávají snad plameny pekelné. Tak jo, zítra je test na probranou látku z tohoto týdne. Probranou? Chtěla snad říct (paní mistrová – teď už Safírovka, protože sjednotila barvu na modrou) rychlo-přečtenou látku, ne?
V pátek probíhala škola celkem jednotvárně. Dopoledne jsem dělal pokládanou vlnu gelem barvy krve jednorožce, který tu máme k dispozici, a odpoledne napsal test. Musím Vám říkat, kdo měl sto bodů ze sta? Myslíte snad, že já? Hujerová! Já to napsal na nějakou tu průměrnou známku, ale prošel jsem. Ten kdo neprojde (btw
Natasha snad ani nestihla nadepsat své jméno a test už se sbíral) musí test opakovat tak dlouho, dokud ho neudělá. A každý pátek se píše jeden. To třeba Tom už si před sebou valí tři testy. Chudák, ten na konci roku může rovnou přepsat celou učebnici.
Je konec týdne a já se těším na víkend, skoro jako bych pracoval 24/7. A v pondělí je volno! Svátek práce, takže 3 dny volna. Hurá! Co bude po pondělí, se raději ještě nedívám, nechci si na ty tři úžasné dny kazit náladu!
Myslíte si, že přijde nějaký zvrat?
Romana můžete sledovat na jeho instagramu @newromanyork
Photo by Roman Šnajdrvint, cover photo by Edu Lauton/Unsplash
