Ahoj, jmenuji se Roman. Roman, kterého možná někdo znáte ze školení, někdo možná byl mým klientem a někdo mě nezná. Každopádně bych vám rád pověděl svoji story, jaký to je se přestěhovat za velkou louži. Do města, kde Carrie chodí věčně perfektně učesaná, všichni vypadají krásně, přátelé chodí každý den si povidat na stejné místo jako PŘÁTELÉ a všechno je to tady tak krásný a jednoduchý. Přesně! Jako v televizi!
O víkendu jsem skoro nemohl dospat. Snad každou hodinu jsem přemýšlel, co mě asi tak čeká a dalo by se i říct, že jsem byl do školy docela natěšenej. Občas jsem měl trochu pocit jako by na mě sáhla smrt, a to vždy ve chvíli, kdy jsem si představil svůj časovej harmonogram, který mě teď do konce září čeká: od rána do 13 hodin budu ve škole angličtiny a od 15 do 22 budu v kadeřnické škole. Od října, abych mohl školu skončit na začátku prosince, budu chodit už jen do kadeřnického institutu a to od 9 do 22. Ufff. Ale co, jsou to jen tři měsíce, to dám!
Nedám! Ale nebudu předbíhat. Jako každé pondělí jsem ráno vstal, sbalil si baťoh a vyrazil na angličtinu. Po škole mám každý den dvě hodiny na oběd, a protože je budova kousek od knihovny, kde je krásný park, vezmu si salát a sním si ho tam. Dělají to tu všichni. Vyběhnou z kanclu, koupí si jídlo a společně poobědvají na lavičkách v parku. Má to jeden háček. Je asi 37 stupňů a 95% vlhkost. Salát chutná, jako bych ho povařil a pak ho jedl na pláži. S rozdílem, že v oblečení a bez vody. Už jsem se zmínil o tom, že škola má přesně stanovený dresscode? Jsou to černé kalhoty, plné boty a bílé tričko. Počasí ráno zjišťuji tak, že vyndám ruku z okna a podle pocitu se oblékám. Takže jsem si předepsané oblečení vzal už ráno. SHOŘÍM! Půl hodiny před začátkem, s mokrými vlasy a celý upocený vyrážím směr škola. Přicházím včas a vyjíždím do 5. patra, kde se mi otevírá staro-nový svět. Svět, který už jsem dlouho neviděl. Místo, které jsem uložil hluboko ve svých vzpomínkách. UČILIŠTĚ! Tohle je ale trochu inovovanější. Za mě, před 15 lety jsme na praxi neměli klimatizaci. Tady je. A je tak výkonná, že každou chvíli musí přijít někdo ze severního pólu a teplotní šok ho určitě nečeká.
Zapíšu se tomu eskymákovi na recepci ledovou krou, odložím si batoh do iglú a běžím za panem školitelem/učitelem… nevím, jak mu mám říkat. Představí se jako Mr. B.! Je z Kalifornie a mluví tak rychle, že mu každý zhruba 13. slovo rozumím. Když se ho zeptám, co mám tedy dnes dělat, jeho odpověď v mojí hlavě působí asi takhle: „Ahoj Romane, super, …, vlasy,…, pineta, …manželství, …ha ha ha! Let’s go! Hm, koukám, že mám na výběr, čím začnu a tak beru umělou hlavu (v domnění, že tady asi svatba neklapne volím pinetu), nářadí a jdu jí vyfoukat umělý vlas. Po umytí pofiderním šampónem a vyfoukáním do objemu sklidím úspěch, že už jsem to asi někdy v životě dělal a jak je super, že jsem to stihl za 30 minut. S úsměvem se tedy ptám co dál. Dám si třeba pauzu, skočím si pro kafe a cigaretu, pomyslím si. Mistr Bí, stále se smějící, mě uklidní: ,, No fajn, tak znovu.” Asi jsem špatně rozuměl a opakuji otázku. Odpověď je stejná. I úsměv, kterej si myslím, že zamrzl na základě perfektně fungující klimošky.
Právě je 16:00. Jsem tu hodinu a mám umělou hlavu vyfoukanou podruhé. Bojím se vyhledat kaliforňana a ptát se ho na další práci. Jestli ji budu muset vyfoukat ještě jednou, oběsím se na šňůře od fénu. A tak se nenápadně schovávám za zrcadlem a předstírám práci. Po asi půl hodině se kouknu na hodinky. Je 16:02!!! To snad není možný. Musím něco dělat a tak jdu s hlavou vztyčenou a dotazem co dál. Ale foukat už rozhodně nebudu! Klidně se pohádám! Ale jenom trošku, abych nebyl za moc špatnýho. No, nebo možná jen tak něco prohodím. Neprohodil jsem nic. Foukám…
Čeká mě teoretická část. Konečně změna. Tam se určitě dozvím něco nového a bude to utíkat. A taky jsem zaslechl slovo pauza. A to celých 45 minut. Svítí mi oči a utíkám ven. Znáte ten pocit, když se na něco těšíte a pak to přijde? Třeba dovolená? Takhle se teď cítím. Jako na vysněné dovolené po roce tvrdé práce. A stejně jako na té dovolené – po 5ti minutách co jsem vyšel ven kouknu na hodinky. A? Uběhlo 42 minut!
A tak se vracím a sedám si do lavice. Mimochodem mám pocit, že jsem si sedl do jinovatky a vítám své spolužáky… je čas na teorii.
…
To vážně???
…
Romana můžete sledovat na jeho instagramu @newromanyork
Úvodní foto by Stig Ottesen on Unsplash
